Češi milují praktické dárky, mezi které patří i kuchyňské vybavení. Zároveň ale milují různé pověry a staré zvyky, což jim někdy paradoxně brání darovat nebo přijmout jako dar ostrý nůž. Na tuto, ale i na další pověry, které se nožů obecně týkají, si dneska tak říkajíc posvítíme.
Předně – na praktických dárcích není nic špatného. Dárek je pocitová záležitost a pokud někomu udělá radost nějaká běžná pomůcka do domácnosti, kterou by si řekněme sám nekoupil, je to přesně to, k čemu má dárek sloužit. Například sada kuchyňských nožů je velice obvyklý praktický dárek, kde můžete ukázat, jak se ve věci vyznáte. Dobrý výběr totiž vydrží řadu let.
A nyní ke zmíněným pověrám
Darovaný nůž „rozřízne přátelství“ nebo dokonce poslouží k vraždě
Snad někdy ve středověku vznikla pověra, že nůž někomu dáváme jen tehdy, když chceme, aby někoho zabil. Uznejte sami, že mít kvůli tomu špatný pocit z darované sady kuchyňských nožů je dost škoda. V anglosasských zemích místo toho věří, že darovaný nůž řeže pouta mezi lidmi.
Asi nemá cenu rozebírat, že podobné pověry mají spíš kulturní, než reálně vedecký základ, ale velmi dobrým řešením je zvyk z doby našich otců, kteří na oplátku za darovaný (třeba kapesní) nůž, dali dárci jednu českou korunu nazpátek – tím pádem pověra neplatila.
Některé nože se nikdy nemusí brousit, říkají to v televizi
Určitě jste někdy slyšeli o výrobku, kterému se říká „nejostřejší nůž na světě“. Ten má dost prazvláštní tvar a na čepeli zoubky. Vyrábí se prý z titanu, což sice není pravda, ale dobře to zní. Pořídit si jeden takový kuchyňský nůž a mít ho pak celý život, to zní dobře, ne?
Tak zaprvé – nůž, co by se nikdy neztupil, neexistuje. Při krájení se třením z čepele pomalu odstraňují opravdu mikroskopické částečky kovu. Tento proces značně urychluje oxidace, které rovněž není uchráněna žádná kovová čepel nože, ani ty nerezové. Jak moc kovu se při krájení z nože setře, záleží na jeho tvrdosti a prvcích zastoupených v oceli.
Velmi tvrdé kuchyňské nože – zejména nože japonského typu – se proto tupí velmi pomalu. Jsou ale na druhé straně náchylnější na odštípnutí sotva patrných kousků z ostří čepele, právě kvůli tomu, že tvrdší ocel bývá také křehčí. Tvrdost zvolená u kuchyňských nožů, které se běžně vyrábějí v Evropě, je pro nože ta pravá.
Správný nůž musí být kovaný, jinak není kvalitní
V dobách, kdy metalurgii neřídily počítače a kvalita oceli se netestovala laserem, rentgenem a mikroskopem, bylo nekvalitní slitiny železa potřeba mechanicky zpevnit kováním. Aplikace hrubé síly na rozžhavenou čepel nože měla za následek vykování nečistot z krystalové mřížky kovu a jeho zpevnění.
V dnešní době se nože dokonce nekovají vůbec, protože se vyrábějí ze zakázkově dodané pásoviny, která má do nejmenšího detailu přesné chemické složení a velmi dokonalou krystalovou mřížku. Starší metody, které zahrnovaly kování, se ukázaly v průmyslové výrobě jako zbytečné a časově náročné. Samozřejmě když vám někdo dá ručně kovaný kuchyňský nůž, o jeho kvalitě nemusíte mít pochyby. Jde jen o to, že průmyslově vyráběné kuchyňské nože se dělají z takové oceli, která zpevnění kováním nevyžaduje.
Vyzkoušela jsem v kuchyni spousty nožů a s žádnými jsem nebyla tak spokojená, jako s německými noži značky Zwilling. Jsou z kvalitní oceli, takže nože krájí skoro samy